Můj první půlmaraton aneb jak jsem zažil spoustu pocitů v jednom závodě

23. 6. 2014 | #running #life #tutorial

V sobotu jsem absolvoval svůj první půlmaraton v Olomouci, na který jsem se postupně připravoval. Byla to vlastně vůbec má první závodní zkušenost a do závodu jsem šel hlavně s tím, abych závod dokončil.

Při tréninku na tento závod jsem si dvakrát zkusil půlmaratonskou vzdálenost absolvovat – poprvé to bylo neskutečné trápení, kdy od 10. kilometru se postupně začaly ozývat bolesti z míst, odkud jsem dříve bolesti necítil:) Můj druhý test dopadl znatelně lépe, ale zde se mi od 8. kilometru zařízla ponožka do nohy. Tušil jsem tedy, co mě může začít bolet, co mě může potkat za problémy a na ty jsem se snažil připravit.

Příprava se vyplatila a prakticky ani jeden z těchto problémů mě při běhu nezastihl – objevil se jiný, nečekaný a to byla odřená stehna, ale to jsem nakonec nějak přežil:)

Nechci tady popisovat trať, ale chtěl bych popsat několik zážítků, které jsem při závodě zažil.

První z nich byl samozřejmě start – když pominu to množství závodníků, které na startu stálo, tak byl vážně zážitek vnímat zvuky Vltavy a řevu fanoušků a v tom všem vybíhat do svého prvního závodu ve špalíru běžců, kde jste neviděli ani začátek, tak ani konec.

Další hezký okamžik nastal, když běžecký peloton minul v protisměru africké běžce a i když jsme běželi, tak jsme jim hromadně zatleskali a zafandili.

Když jsme probíhali přes Smetanovy sady, bylo tam velké množství dětí, ale i starších fanoušků, které nastavovali ruku k plácnutí. Někoho by napadlo, že to snad může zbytečně odvádět pozornost od koncentrace na výkon, ale pro mě to mělo naprosto opačný efekt. Plácl jsem si, několikrát a v tu chvíli jsem si závod užíval tak, že všechny předešlé pocity, že už nemůžu, byly v tu chvíli pryč. Vážně pěkný zážitek.

Ve druhé části závodu ale přišla ta odvracená část emocí, kdy si člověk začíná šahat na dno a nastává neuvěřitelný psychický boj. V tu chvíli jsem si vážně říkal, jestli mám vlastně zapotřebí absolvovat něco takového, zda by vlastně nebylo lepší se na to všechno vykašlat. Pak ale přišla zas ta část, kdy jsem si říkal, že kdybych to vzdal a nepokusil se to dokončit, tak bych si to neodpustil. A takhle jsem bojoval několik kilometrů.

Na 19. kilometru jsem pak na občerstvovací stanici překvapil dobrovolnici, po které jsem místo podání kelímku s vodou chtěl, aby mi jej přelila do láhve, kterou jsem sebou nesl:) Byla naštěstí velmi ochotná a pomohla.

Závěrečný kilometr jsem si už samou radostí, kdy jsem viděl ceduli značící 20 km za mnou, užil. Doběhl jsem do cíle, dokonce si i zazávodil a předběhl v cíli někoho přede mnou a pak se už jen soustředil na to, kde je rodina.

Když to shrnu, při tom závodě jsem si neuměl ani představit, že bych něco takového absolvoval znovu. Neuměl jsem si ani představit, že zažiju tolik různých pocitů. Ale teď, s odstupem času, bych do toho šel klidně zas a doufám, že za rok si to v Olomouci zopáknu, protože jak organizace, tak trať a fanoušci, byli na jedničku.

Můj konečný čas byl 2:19:39.

Diskuse

comments powered by Disqus

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace